Společnost Alzheimercentrum je zastřešující organizace pro všechna zařízení, která jsou provozována jak v České republice, tak v zahraničí. Její součástí je i Prácheňské sanatorium.

Kdo jsme?

Jsme zařízením, které poskytuje péči na vysoké odborné úrovni. Klientovi se maximálně věnujeme, zachováme jeho důstojnost, hájíme jeho zájmy. Naše péče je šitá na míru klientovi.

Na lásku ještě nikdo nikdy nezemřel, na špatné zacházení ano...

Jsme nejen pomocnou rukou klienta, který se stal závislý na péči druhé osoby, ale jsme i pomocnou rukou jeho rodiny, která se mnohdy den ze dne ocitne v situaci, kdy stojí před rozhodnutím, jak dál. Vzhledem k pracovnímu vytížení si nemůže ve většině případů dovolit opustit zaměstnání nebo  nemá odpovídající bytové zázemí a nebo z jiných příčin není schopna zajistit náročnou péči o svého blízkého. Rodina klienta s Alzheimerovým onemocněním bývá v době svého rozhodování dokonce již zcela vyčerpána jak fyzicky, tak psychicky.

Ve všech těchto případech jsme připraveni převzít klienta do péče a zajistit mu odpovídající podmínky pro jeho kvalitu života, zajistit jeho důstojnost, dát mu lidskou vřelost a trpělivost, která je nezbytná, ne však všude samozřejmá. Zařízení si právě pro úroveň poskytované péče vybudovalo svoji pozici a je vyhledávané zájemci z celé republiky.

Kdo nejsme?

Nejsme zařízením, kam se „odkládají" klienti. Nejsme zařízením, kde klienti sedí a hledí den za dnem do prázdna, nebo kde leží a kde jejich jediným obzorem je bílý strop. Když  Bůh a personál dá, nemají pak ležící pacienti dekubity. A když nedá, tak trpí bolestmi z otevřených ran a všichni konstatují, že pacient se proležel, jako by to patřilo k životu a jako by to bylo samozřejmostí. O poškození pacienta, jeho zbytečném utrpení, se nemluví. A když ti lidé, čekající na smrt, zemřou, nikdo se nad tím nepozastavuje, protože byli staří a nemocní a všichni to vlastně čekali. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že pravděpodobně zemřeli na špatnou ošetřovatelskou péči, i na hlad a na nedostatek stimulů, který vedl k jejich dezorientaci. Že proležení není vizitku dobré péče. Že teplo, postel a léky zdaleka nestačí k tomu, aby člověk žil a měl chuť žít. Valná většina starých a dlouhodobě nemocných nemusela předčasně zemřít, pokud by byla v jiném prostředí, s jinou péčí a sf jinými stimuly, které každý k životu potřebujeme. Přítomnost personálu ráno v poledne a večer, kdy člověk dostane možná najíst, není právě tím, co lze nazvat kvalitní, nebo vůbec nějakou, péčí.

Rozhodující je, na jaký život jim dáme právo.

A jste to právě vy, kdo musí rozhodnout, na jaký život vy dáte právo svým blízkým. Tuto odpovědnost z vás nikdo nesejme...