Vánoční příběh z Alzheimercentra Průhonice

Paní Helena, která k nám přišla už prakticky nesoběstačná a jen ležela, se z Alzheimercentra Průhonice vrátila na Vánoce domů. Po svých a natrvalo! Jsme šťastní, že naše terapie dokáží dovést člověka i k takovým pokrokům. Je kouzelné, že se vše podařilo dotáhnout do vítězného konce, kterým je návrat domů před Štědrým dnem. Čtěte s námi, našeho Vánočního příběhu si všiml časopis Květy:

 

 

Tisk ● Květy; str. 44, 45 (Životní styl / Móda) ● 20. 12. 2018

Nejhezčí dárek


Články týkající se Alzheimerovy choroby bývají většinou bezútěšné. Absence známé terapie a zlá prognóza nemoci na optimismu nepřidají, zvlášť potýká-li se s tímto problémem někdo z blízkých. Už proto je fajn, naskytne-li se možnost zveřejnit příběhy radostné. Věřte, nevěřte, i v případě téhle kruté diagnózy se občas dějí zázraky… „Budu nejhezčím vánočním dárkem pro svou rodinu,“ říká paní, která se v Alzheimercentru Průhonice doslova vrátila do života. Svižně se obrací a za podpory chodítka utíká otevřít dveře do knihovny, kde hodlá vyprávět o tom, jak je život někdy nečekaně štědrý.

Nazdobím stromeček!

Heleně Moravcové je sedmdesát osm let a představuje živý důkaz, že boj s nemocí nemá smysl nikdy vzdávat. Síla vůle a poctivé dodržování terapií totiž občas dokážou vrátit pacienta z praktického nebytí zpět do aktivního života. Do Alzheimercentra přivezl paní Helenu její manžel letos v dubnu. Sama přiznává, že si na tu dobu skoro vůbec nepamatuje. Ležela, nevnímala své okolí, takřka nemluvila, nemohla chodit. „Je tady skvělý kolektiv, báječné ošetření, ten servis je prostě výbornej,“ spustí ale dnes. „Jako první si pamatuju na chození. Že jsem se zase postavila a že tu se mnou cvičili a naučili mě zase chodit. To mě probralo, to si pamatuju jako první po době, kdy si vlastně na nic nevzpomínám.“ V zařízení během péče úspěšně používají Montessori principy. Jejich základem je dobrovolná spolupráce pacienta, snaha získat jeho zájem pro činnost, kterou je ještě schopen rozvíjet, a od té postupovat, znovu učit jeho mozek i tělo věci, které se jakoby vytratily. Tak to bylo i s paní

Moravcovou. To, že se podařilo zaujmout ji pro chůzi a doslova po malých krůčcích ji znovu rozchodit, byl podle zdejších odborníků klíčový moment. „Helence se vrátila chuť vnímat okolí, pohybovat se, dojít se kousek někam podívat – nejprve s pomocí terapeutky a pečovatelů a později už i sama. Tím, že jsme jí vrátili svobodu pohybu, vrátila se jí chuť do života. Začala se zase zajímat o lidi kolem sebe. Oblíbila si třeba masáže ve vířivce, které dále pomohly zlepšovat stav celého pohybového aparátu. Poctivě procvičovala tělo s terapeutkou, věnovala se opětovnému učení běžných denních činností, účastnila se i arteterapií, muzikoterapií, reminiscenční terapie,“ popisuje cestu paní Moravcové zpět do života zdejší vedoucí aktivizační pracovnice Markéta Šatalíková. A paní Helena vypráví dál: „Já už teď chodím sama i bez chodítka, ale to mi trvalo tři měsíce, než se mi to povedlo. Když jdu na delší vzdálenost, tak ale raději s chodítkem. Víte, já mám moc šikovného manžela, má velký elán do života, ten má největší radost, že jdu zase zpátky domů. Jemu je dvaaosmdesát, stále je aktivní, vaří mi, sám také ještě opravuje motorky. Já jsem mu tady na keramice vyrobila i vánoční dárek! Prasátko pro štěstí! A nějaká dám i svým vnoučatům,“ chlubí se svou zručností žena, která ještě před půl rokem nevstala z lůžka a téměř nevnímala svět. Už prý ani nemívala na Váno- ce stromeček, ale letos to bude jiné! Šetří přírodu, a tak nastrojí stromek umělý, pro radost dětem i manželovi. „Já plánuji i předvánoční úklid! Utřu si prach, vyluxuje manžel, nazdobíme byt. Můj muž mi i nakoupí, ale pokud nebude sníh a nebude to venku klouzat, možná si s ním troufnu i na nákup. My jsme s manželem spolu už skoro šedesát let!“

Být součástí celku

Samozřejmě vyvstává otázka, jaké terapie a metody mohou takhle zlepšit stav člověka, který se, prakticky už nesamostatný, ocitl v centru určeném pro pacienty s Alzheimerovou chorobou. „Není jednoduché to popsat,“ říká vedoucí lékařka v síti zařízení Alzheimercentrum MUDr. Ivana Doleželová. „Náš koncept péče o klienty vychází z více než dvaceti let zkušeností, jde o ucelený systém práce s každým člověkem individuálně. Nejdůležitější ale je, aby lidé se svými terapeuty a pečovateli chtěli spolupracovat. Úkolem terapeutů je zaujmout člověka pro spolupráci, získat jeho pozornost, vytrhnout ho z jakoby jiného světa nevnímání, ve kterém se pacienti často nacházejí. Dobrovolnost a radost ze spolupráce je jedním ze základů Montessori metody, kterou se při práci inspirujeme a jejíž postupy využíváme. U lidí s Alzheimerovou chorobou má často velice překvapivé pozitivní výsledky.“

U paní Moravcové se prý spojila vhodně zacílená citlivá medikace s terapeutickou prací. „Fyzioterapie pro ni byl moment, kdy jsme našli činnost, o kterou má její mozek zájem, tělo je schopné se ji znovu naučit, vzpomenout si, že umí chodit, a od této dovednosti bylo možné navázat a rozvíjet dovednosti další,“ popisuje MUDr. Doleželová a pokračuje ve výčtu možností práce s ne- mocným člověkem: „Na fyzické procvičování chůze samozřejmě navazovala další série speciálních cviků a terapií tak, aby se postupně upravily svalový tonus a funkce celého těla. Potřebujete mít i šikovné ruce, pomocí hydromasáží například ulevit od únavy po cvičení, jemnou motoriku procvičovat na dotykově příjemných materiálech, jako je speciální modelovací hmota. Když rozvíjíte tělo, nesmíte ovšem zapomenout na duši. Lidem pomáhá hodně reminiscenční terapie. Používáme dobové předměty, fotografie rodiny nebo známých herců a zpěváků z dob klientova mládí. Snažíme se zapříst rozhovor o dané věci, známém místu... Lidem spojujeme střípky vzpomínek opět do příběhů, které dávají smysl. Od několika počátečních slov, rozpoznání fotografie oblíbeného herce. Třeba nad fotografií Oldřicha Nového se lze dostat postupně i k vyprávění životního příběhu o tom, jak klientka byla na jeho filmu a potkala tam svou lásku. To znamená, že jde de facto člověka opět rozmluvit.“ Podle odbornice pomáhá například i arteterapie, kdy mohou klienti tvořit mnoha výtvarnými technikami, od běžného malování po speciální techniky, jako je například enkaustika (kreslení horkým voskem na plátno), mohou vyrábět keramiku, vyšívat, cokoli je jim příjemné. „Uměním lidé vyjádří často to, co se jim nedaří sdělit, vytváření uvolňuje napětí v duši, procvičuje jemnou motoriku, celkově velice prospívá. Stejně funguje i muzikoterapie. Chodí za námi umělci, kteří dokážou nejen koncertovat, ale třeba půjčí jednoduché bicí a dechové nástroje klientům a pomocí rytmů je zapojí do velkého ochestru. Pro ně to v tu chvíli znamená být užitečný, být součástí úspěšného celku, který hraje hezkou muziku, zažít znovu pocit úspěchu. Lidé bojující s Alzheimerovou chorobou se často uzavírají do sebe především z pocitu zbytečnosti na světě, z neštěstí nad sebou samým a ztrátou svých schopností. Zbavit je těchto pocitů, získat jejich zájem a dát jim důstojné a důležité místo v kolektivu, to samo o sobě umí s člověkem udělat zázraky,“ konstatuje paní doktorka.

Paní Helena Moravcová je důkazem toho, že ani v případě Alzheimerovy choroby nemá cenu se hned vzdávat „Já plánuji i předvánoční úklid! Utřu si prach, vyluxuje manžel, nazdobíme byt…“

Štěstí na terapeuty, kteří se dokážou vcítit do pacienta i s ním trpělivě pracovat, je zásadní. Na snímku s oblíbenou terapeutkou Markétou Šatalíkovou „Lidé bojující s Alzheimerovou chorobou se často uzavírají do sebe především z pocitu zbytečnosti na světě, z neštěstí nad sebou samým a ztrátou svých schopností.“ MUDr. Ivana Doleželová

Autor: Judita Bednářová Snímky archiv Alzheimercentra Průhonice

 

  • Sdílejte tuto novinku!