Rozhovor v příloze Víkend

Přečtete si rozhovor s Mgr. Renatou Horňákovou v příloze Víkend Mladé Fronty nebo na i-dnes: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/alzheimer-nemoc-centrum-renata-hornakova.A201119_171948_zdravi_kzem

Osmdesátiletá dáma přijde k Renatě Horňákové a ukazuje své parádní korále. „Krásné, ty tedy jsou!“ obdivně chválí ředitelka Alzheimercentra v Jihlavě. V očích oné dámy se leskne radost.

TEXT: Jakub Hlaváč, MF

Upřímně, bál jsem se, u vás v Alzheimercentru žádnou velkou radost neuvidím.

Snažíme se, aby tady byla. Abychom měli dostatek aktivit, abychom nabízeli i společenské vyžití. V našem oboru to vždycky bude především o lidech a jejich zápalu pro věc, protože všechno jde. Všechno jde, když se chce. A my chceme, aby u nás klienti měli zábavu, mohli navštěvovat kulturní akce. Snažím se myslet na to, jak bych to ve stáří chtěla sama.

Co vás při tom přemýšlení napadá?

Že bych určitě nechtěla ležet na pokoji mezi čtyřmi stěnami. I proto se snažíme i málo pohyblivé klienty vyvézt do společných prostor, vidíte na jejich tvářích, že se jim to líbí. Ačkoliv se už třeba skoro nemohou pohybovat a verbálně komunikovat, tak oči neustále těkají po okolí a sledují ruch kolem.

A ten je čilý! Ve skupinových aktivitách se zpívá, cvičí, šije…

Cílem je, aby si každý mohl vybrat. Alzheimerova choroba nejvíce postihuje krátkodobou paměť, ta dlouhodobá může být naopak velmi dobrá. Lidé si tedy velmi často dobře pamatují, co dělali v dětství, mají naučené celoživotní stereotypy. Proto je třeba baví zpívat písničky, které zpívali celý život. Mohou plést, háčkovat nebo něco šít, protože to je pro řadu žen také známá manuální práce, která nám teď pomáhá procvičovat jejich motoriku.

Ve vašem centru jsem viděl rádio, které měla má babička, starožitné hračky. I to vrací vzpomínky?

Přesně tak. Moderní vybavení je dobré, ale i páková baterie na umyvadle občas může představovat problém, když jste celý život byli zvyklí na kohoutek. Měli jsme tu klienta, který už nereagoval skoro na nic, ale byl to bývalý účetní. Jakmile jsme před něj položili jednoduché početní úlohy, mrskal je jedna radost. Nebo paní, která byla knihovnice. I ona vždycky ožila u knížek a rovnala je podle abecedy. Jsou to věci, které z paměti zmizí až jako poslední.

Přistupuje se k lidem s demencí jako k dětem?

Pozor, to tak rozhodně není. Nemůžeme k nim být infantilní, mají nohu a ne nožičku. Jen musíme vědět, jak se chovat. Například se neptáme, co měli k snídani, protože si často nebudou schopni vzpomenout a vystavujete je zbytečně stresové situaci. Někteří si pohotově něco vymyslí a odpoví, ale jiní se budou trápit a říkat si, že jsou nemožní. To by bylo velmi špatně. Proto se ptáme na zážitky z dětství, které mají, ale děti z nich neděláme. Důležité je, aby nepodlehli dojmu, že za ně vše uděláme.

Proč?

Protože pak by velmi rychle ztratili soběstačnost. Musíme mít trpělivost, pokud vím, že se dotyčný umí obléci sám a jen mu to trvá, ten čas mu dopřeji. Musíme si uvědomit, že my pro lidi s narušenými kognitivními funkcemi působíme strašně zrychleným dojmem. Když jdeme, jdeme pro ně nepředstavitelně rychle. Vždycky říkám pečovatelům, aby se pohybovali pokud možno pomalu, jinak působí na klienty jako motorové myši.

Rozumím, ale pomoc může být myšlena i z dobré vůle.

Pochopitelně, my také každému pomůžeme v tom, na co už nestačí. Kdyby se ti lidé o sebe uměli postarat sami, tak tady nejsou. Nicméně ta pomoc nemůže být absolutní. Například můžu mít klienta, který se ještě nají lžičkou, ale už si jídlo nenakrájí. Tak mu ho nakrájím a dám mu čas, aby si ho sám snědl. Když jde pak takový člověk na pár dní do nemocnice na nějaký zákrok a s tou lžičkou manipulovat nemusí, může se stát, že už se ní sám nenají. Ztrácení soběstačnosti může být opravdu rychlé.

V tom asi nepomáhají ani pandemická opatření.

Bohužel i naše centrum bylo nákazou postižené a jeho provozu se to dotklo. To co se snažíme normálně dělat, najednou nebylo možné a je to znát právě v tom, že demence postupuje rychleji.

Právě tomu obvykle zabraňují i aktivity. Jak vybíráte ty pravé?

Musíme zohlednit kondici našich klientů, je pro nás důležité najít rovnováhu. Vysvětlím to. Musíme najít pro každého odpovídající činnost, tak aby na ni stačil a zároveň se necítil být podceňován. Ti lidé mají opravdu velmi dobrý pocit z toho, že jsou v něčem platní a někomu pomáhají ve společném díle. Velmi důležité jsou pro nás informace od rodiny či známých, co dotyční rádi dělali ve svém volném čase a čemu se věnují s radostí.

Proč je to zásadní?

Protože ti lidé už k nám často přijdou v nějaké pokročilejší fázi onemocnění a už od nich bohužel žádné relevantní informace nedostaneme. Právě proto je důležitý takzvaný životní příběh, který nám rodina podle dané osnovy může napsat a velmi tím pomoci. Příklad: Pokud dotyčného v dětství pokousal pes a celý život se jich bál, tak pro něj nebude vhodná kanisterapie. Je opravdu hezké, jak si někteří příbuzní dají záležet a jak kompletní příběhy dostáváme.

Dovedu si představit, že u vás i kdejaký morous pookřeje.

Pravda je, že jsou klienti, kteří ráno řeknou, že nic dělat nebudou. Necháme je, každý má právo se rozhodnout a někoho nutit je to poslední, co bychom si přáli. Většinou se to totiž stejně zlomí samo. Klient si dojde na snídani, vidí, že ostatní jdou třeba cvičit a ve finále mu to přijde líto. Chce být ve společnosti, chce se přidat.

Je pro socializace pro lidi s Alzheimerovou chorobou důležitá? Tady myslíte společnost?

Pro koho důležitá není? Někdy to není snadné, ale chceme podnikat co nejvíce společenských akcí, hromadných výletů. V září jsme se podívali na předpremiéru vystoupení do Horáckého divadla, byl to dárek z projektu Ježíškova vnoučata a dostali jsme do hlediště i lidi, kteří už se nemohou sami pohybovat. Přeci je z toho zážitku nevynecháme.

Chápu, že to je především o kouzle okamžiku.

Řeknu historku z návštěvy zoologické zahrady. Byli jsme tam hodinu a půl, všem se to líbilo, při odjezdu zpět jsem si povídala s klientkou a ona se mě najednou zeptala: My jsme někde byli? Už si to nepamatovala. Byla u toho jedna nová pečovatelka a byla z toho špatná, že to je demotivující. Není! Vždyť to byla krásná hodina a půl. Stejné je to, když k nám přijdou děti.

Mají je senioři rádi?

A jak! Zároveň děti mají rády svoje babičky a dědečky. Vždyť tam se setkají dva lidé s rozdílem věku sto let, to je přeci krásné. Někteří kluci a holky doma své prarodiče ani nezažili i pro ně je to důležitá konfrontace a funguje to nádherně, často pak obrázky od dětí ze školky visí jako ozdoba na zdi v pokoji klienta.

Bavíme se o klientech, ale jak důležitý je pro vás personál?

Bavíme se hlavně o pečovatelské službě a pečovat o někoho bez lidí nikdy nepůjde. Proto je personál zásadní. Vážím si každého, kdo tu práci dělá a dělá ji hezky a s láskou. Uklízeček, které nám pomáhají hledat ztracené věci, pečovatelek, pečovatelů i zdravotníků a lidí z provozu, kteří musí mít obrovskou trpělivost a často i fantazii.

Fantazii kvůli komunikaci?

Přesně tak, vždycky musíte člověku s poruchou kognitivních funkcí dát pocit, že je pánem situace. Nechcete ho tlačit do kouta, nechcete ho ubíjet argumenty, protože tím ho akorát vystresujete. Musíte ho přesvědčit jinak. Znovu mám příklad. Měli jsme tu pána, který večer odmítal opustit společenskou místnost s tím, že čeká na vlak do Brna. Za nic se nechtěl hnout. Až pečovatelé vymysleli, že se musí přesunout do lůžkového vozu, s tím souhlasil. Klienti umí vyprávět i naprosto úžasné historky.

Povídejte.

Máme pána, který mi povídal, že zná Karla IV. a tvrdil o sobě, že je Alois z Valois. Odpovídala jsem mu, že ano, že Blanka z Valois je přeci jedna z manželek Karla IV. a on vypálil, že s Karlem IV. chodí pravidelně na houby. To je přeci hezké, máme pána, který chodí s Karlem IV. na houby.

Věřím, že to musí být práce krásná i psychicky velmi náročná.

Pracujeme s lidmi s chorobou, kterou současná medicína neumí léčit. Umíme ji zpomalit, ale nikdy vyléčit a navíc pracujeme s lidmi velmi starými a křehkými. Pochopitelně jsou tací, ke kterým si najdete i velmi hluboký vztah, a když odejdou, je to pro vás velmi smutné. I to je ale součástí naší profese.

Jak poznám, že už zapomínání není běžným zapomínám, ale může být hlubším problémem?

Velmi často se to pozná těžko a problémy se objeví až po nějaké specifické situaci. Typicky po stěhování z domu, ve kterém dotyčný či dotyčná žili dlouhou dobu. Dokud se pohybují ve svém domácím prostředí, kde znají každý šuplík, dokáží fungovat. Často si změny chování může všimnout třeba pošťačka, nebo pracovnice sociální služby.

Nejbližší rodina ho tolik nevnímá?

Nevnímá, protože to nemusí být výrazná změna ze dne na den. Zkrátka si říkáme, že to patří k věku a ono to k němu do určité míry patří. Je to podobné jako třeba s dětmi, vy si všimnete, že neteř od vaší poslední návštěvy vyrostla a její maminka se podiví: „Vážně? To bych ani neřekla…“

Když už si tedy něčeho neobvyklého všimnu, co mám dělat?

Především se nebát zeptat. Ať už praktického lékaře, nebo třeba v kontaktních místech České alzheimerovské společnosti, kde si můžete domluvit osobní nebo telefonickou schůzku. Konzultaci je možné provést i pomocí elektronické pošty. Během Dnů paměti je pak možné nechat udělat testy a podle jejich výsledků se následně hledá ideální řešení.

Předpokládám, že univerzální neexistuje?

Lék na demenci zatím nemáme, ale kognitiva podporující právě poznávací funkce ji mohou v počátečních fázích velmi zpomalit. Ke každému člověku je třeba přistupovat individuálně, hodně také záleží na možnostech a představách rodiny. I pro rodinu bývá ta situace velmi náročná.

Co blízkým radíte?

Využít všechny možnosti, které jsou k dispozici. Pokud se někdo rozhodně pečovat o svého blízkého doma, neměl by se bát říci si o pomoc. Nemusí na to být sám. Nejde jenom o poradny, ale je fajn využít i terénní a ambulantní služby, které přijdou až domů k člověku, kterého se porucha poznávacích funkcí týká. Péče je fyzicky, psychicky velmi náročná. Navíc si rodiče od svých dětí často nenechají nic říct. Musí přijít autorita, doktor, aby uznali pravdu.

Co když péči přestaneme zvládat?

Tak si to nesmíme vyčítat. Všichni jsme na rodinu psychicky vázaní a chceme pro ni to nejlepší, chceme ji udržet v tom domácím prostředí. Na druhou stranu nesmíme opustit svůj život, dát ho na druhou kolej. Vždycky může přijít na několik hodin denně pečovatelka, nebo existují denní stacionáře. Sociální pracovníci by měli být schopni s tímto poradit a pomoci. Neměli bychom tu péči brát jako povinnost a závazek.

Dobře, ale tak to přeci vnímáme. Rodiče nás vychovali, my bychom jim to měli umět vrátit, nebo to tak není?

Neříkám, že to tak není. Znovu bychom ale měli hledat zmíněnou rovnováhu. Je bohužel až moc případů, kdy se dcera dva roky věnuje péči o maminku s demencí, obětuje tomu vše okolo a následně se nemá kam vrátit. Ztratí kontakt s kamarádkami, ztratí kontakt s vlastní rodinou. Mám velký obdiv pro lidi, kteří se pro domácí péči rozhodnou. Zároveň jim říkám, aby si nastavili jasnou hranici, kam až jim může vstoupit.

Například?

Například, pokud se maminka stane zcela imobilní, tak vyhledáme pobytovou službu, kde to pro ni bude pohodlnější a ta péče bude zajištěna 24 hodin denně. Člověk s demencí pokud přes den odpočívá, tak logicky nespí přes noc a vyžaduje nějakou interakci. Potažmo jsou zmatení a chtějí v jednu ráno odcházet na autobus… I proto se snažíme naše klienty přes den zaměstnat a ve správné míře unavit. Nastavit hranice je tedy podstatné a nesmíme to brát jako nějaké osobní selhání.

Stává se to?

Často, hodně často. Především od žen slýchám výčitky, že to nedokázaly, že svou roli nezvládly a svěřily své blízké do pobytové služby. Největší šílenost je, když slyším otázku: „Co by tomu řekli lidi?“ Co na to mají říkat lidi? Nikdo by neměl soudit někoho, kdo o někoho pečuje. Občas je to opravdu smutné. Jsou případy, kdy vlastní sourozenci, kteří přijedou jednou za měsíc na návštěvu vyčítají, že o mámu není dobře postaráno. Neuvědomují si, že žijí ve zcela jiné situaci.

Renata Horňáková (44 let)

Ve zdravotnictví začínala jako zdravotní sestra v psychiatrické léčebně.

Během zaměstnání zvládla vystudovat sociální pedagogiku na Univerzitě Tomáš Bati ve Zlíně.

V nemocnici v Jihlavě se věnovala i paliativní péči, je členkou Asociace poradců pro pozůstalé.

Co to je Alzheimerova nemoc?

Jako první ji poslal v roce 1907 německý doktor Alois Alzheimer. Jedná se o chorobu, která narušuje takzvané kognitivní funkce mozku, to jest myšlení, paměť a úsudek. Bývá nejčastější příčinou demence. V onom roce 1907 se považovala za velmi vzácnou, dnes nějakou formou demence trpí osm milionů Evropanů. Na Alzheimerovu nemoc zatím neexistuje lék, ale při správné péči je možné její postup zpomalit.